Vzhledem k tomu, že už nějak nemáme finance na naše "potřeby", rozhodly jsme se s Markét, že tenhle týden nepůjdeme ve oba večery, ale jen jeden. V pátek jsem tedy přijela k Markét s tím, že si uděláme jen filmový večer. Koukly jsme na naše oblíbené seriály a potom na film Seven Pounds s Willem Smithem. Film byl hodně hodně dobrý! Přesto jsme ale měly celou dobu pocit, že se nám po týdnu stráveným s dětmi chce jít opravdu ven a vůbec jsme neměly náladu jít spát. Protože bylo ale pozdě, tak už nám nic jiného nezbývalo.
V sobotu jsme jely opět do Guildfordu do kina, tentokrát na film Prisoners. Tenhle film mě hodně překvapil a zaujal. Bohužel bylo dost náročný mu rozumět, takže nám spoustu věcí ve filmu unikalo. Jsem si jistá, že si ho musím stáhnout a kouknout na něj ještě jednou s titulky. Cestou domu jsem měla trošku problém s vlakem. Když přišel průvodčí, uvědomila jsem si totiž, že jsem si zapomněla koupit jízdenku. Věděla jsem, že mám zpáteční jízdenku Burnham-Guildford-Witley a že směr Witley-Burnham resp. Guildford platí celý měsíc, ale vůbec mi nedošlo, že jízda Guildford-Witley platila jen jeden den. Když přišel průvodčí, tak jsem začala vymýšlet, co budu jako dělat. Zkusila jsem mu ukázat jízdenku Witley-Guildford a doufala, že si toho třeba nevšimne. Všiml! Tak jsem řekla, že jsem si spletla směr a ukázala mu jízdenku Guildford-Witley s tím, že jsem prstem zakrývala včerejší datum. No naštěstí to prošlo!
Když jsme přijely k Markét neměly jsme vůbec náladu někam večer jít. Já jsem se navíc dopoledne dozvěděla nejhorší zprávu na světě, takže jsem na to musela pořád myslet. Dost jsme si povídaly a protože jsme nakonec došly k tomu, že prostě "YO-fucking-LO" (haha), tak jsme se rozhodly jít. To bychom ale nebyly my, aby nám něco (asi po stoosmdesátý) nekazilo plány. Když jsme vystoupily na nádraží v Guildfordu a chtěly projít kolem revizora, zjistila jsem, že jsem si zapomněla peněženku. "Okej" řekly jsme si, tohle se prostě stává, přes revizora projdu na nějakou Markét starou jízdenku a pít budeme na Markét kartu. Jízdenka u revizora opět prošla, nicméně se vstupem do baru to bylo horší. V Anglii vás totiž do baru pustí až od 18 let a to jenom pokud ukážete občanku. Jenomže tu jsem já neměla. Takže jsme, docela zklamaný, odešly zpátky na nádraží čekat na vlak domu. Pak mě ale napadlo, že my dvě jsme vlastně twinsis a protože měla Markét u sebe řidičák, na kterým má fotku, která vypadá spíš jako já než jako ona, tak jsme si řekly, že na něj zkusím projít. Šly jsme asi 5 minut po sobě a bez sebemenšího zaváhání nad fotkou mě security pustil dovnitř! Byly jsme fakt rády a přes všechny tyhle problémy si večer fakt užily....to, že jsme cestou domu zdrhaly před průvodčím asi 2 vagóny a to, že nás někdo "sledoval" cestou lesem z nádraží, už snad ani popisovat nebudu.
V neděli jsme se jely podívat do Readingu. To je město asi napůl cesty mezi mnou a Markét. Bohužel nás vůbec neuchvátilo, protože jsme viděly jen nákupní centra a ulice s obchody a když nemáte peníze, tak je vám tohle úplně k ničemu. Přesto jsme ale strávily hezký den procházením se, povídáním si a ták.
No a teďkon na mě padl největší smutek z toho všeho, hlavně teda z tý sobotní zprávy. Tak nějak mi to všechno začíná docházet a nevím, co budu dělat do středy, než se dovím verdikt...a co budu dělat potom?!:(
Žádné komentáře:
Okomentovat